Jedno z mých nejoblíbenějších míst v anglické metropoli – obytný komplex Barbican.

Byl to relativně obyčejný výlet do Londýna. S kamarádkou, na pohodu. Těšila jsem se na oblíbené bary a dobroty od Ottolenghi. Když se ukázalo, že spíme v bytě jejího bratra, který je v Barbicanu, nabral můj prodloužený víkend zcela jiný wibe. Budu spát v Barbicanu. Ikoně brutalistické architektury Londýna. To se mi snad zdá! 

Dlouhé hodiny jsem se dokázala toulat jeho chodbami. Objevovat, žasnout, fotit.

Po druhé světové válce klesl ve vybombardovaném centru Londýna počet obyvatel z původních 100 000 na méně než 6 000. Psal se rok 1951 a konzervativní vláda v čele s premiérem Winstonem Churchilem se tedy rozhodla pro plán navýšení obytných jednotek v této oblasti. Stejně tak změnu převládajícího kancelářského rázu čtvrti směrem k obytnému.

Krom uvedeného bytového záměru, přinesl Barbican ještě další velmi cenný aspekt, a to integraci vzdělávací a kulturně orientované náplně do residenčního programu – tento jeho význam pak dalece přesáhl samotnou lokalitu. Již od počátku se architekti Chamberlin, Powell & Bon (CP&B) inspirovali středověkým italským městem, s jeho fortifikačními věžemi a vodními příkopy. Než své dílo mohli začít realizovat, uběhlo několik let plánů a změn, překreslování a přesvědčování.  Definitivní projekt byl schválen v roce 1959, výstavba začala v roce 1960. Rezidenční komplex byl dokončen v roce 1975, kulturní komplex Barbican až v roce 1983. Dnes patří tento utopistický komplex kolektivního bydlení mezi žádané londýnské adresy a mnoho bytů si dochovalo svůj původní ráz. Odhady hovoří o 4 000 obyvatelích ve více než 2000 bytů s ne méně než 140 různými typy dispozic.

Komplex kromě bytů obsahuje také koncertní sál a výstavní prostory. Třešničkou mé návštěvy tudíž byla výstava Basquiata a generálka vánočního koncertu Londýnského filharmonického orchestru.